Masters of Rock 2013 – 11.ročník (areál R. Jelínka – Vizovice)

Úvodem bych rád upozornil všechny čtenáře bez výjimky, že lze se vším, co je tu psáno i nesouhlasit, důrazně to popřít ba se i nad tím pohoršit, ale to je tak asi vše, co s tím lze provést…

Tolikrát omílané tvrzení, že se skupiny každým rokem opakují se stává skutečností a tak si po mém 7.ročníku začínám klást otázku, proč tam vlastně jezdím. Stojím si za tím, že si každý den dokážu najít jednu či dvě kapely, které si poslechnu i příště a „prostě mě baví“ a nebo hledám něco, co jsem ještě neviděl / neslyšel a příjemně třeba překvapí. Otázka do budoucna je jasná, v konkurenci českých festivalů se pomalu začíná Masters utápět a jede na vlně dávno vybudované, leč tento příboj prudce slábne a tak si říkám, jestli by nechtělo změnit „značku“ a podívat se někam jinam…

Ale abych pouze nekritizoval a nekňoural… Jsou též věci, které jsou velmi stálé, dobré, ba mají i vzrůstající tendenci! První, dle mého soudu dosti důležitá skutečnost je, že areál a jeho okolí je čistší, naprosto fungují zálohované kelímky, odpadky jsou průběžně odklízeny. Myslím, že i „normálně“ myslící člověk se tímto dokáže „strhnout“ a tácek od snědených halušek vyhodí do 10 metrů vzdálené popelnice, což by třeba před pár lety neudělal. Dalším letošním plus byla malá, ale důležitá přítomnost „raket“ neboli krosů, takových těch mobilních pisoárů pro pány. Jít po pár dnech Sherwoodem, kde se vine od zdi nářků smrad moči nebylo nic příjemného, zvláště při horkých dnech se odér linul silněji a silněji. Ale tento ročník byl tímto čůracím zařízením lehce posunut do kulturnosti. Bohužel, našlo se dosti jedinců, kteří si vyloženě libují v bordelu a nebyli sto, udělat dva kroky a použít rakety, radši zkrápěli zeď… to mi hlava nebrala… Co se týká bezpečnosti lze opět konstatovat, že například na straně nádraží byli policisté vidět neustále a ochranka dbala na dozor kolem kolejí a na přejezdu. Poslední skutečností a nejdůležitějším prvkem, který tento festival dělá dobrým , je přátelská atmosféra a naprostá nekonfliktnost návštěvníků. Ano, někteří jsou opilí, působí děsivě, někteří se převlíknou do monstrhadrů, na ksicht si napíchají půl železářství,  leč tolerantnost okolí je bezbřehá. S každým se dá rozumně dohodnout, nestřílí se za to, že člověk předběhne ve frontě na panáka či drcne v davu a pocintá ho pivem. Lidé se každým rokem potkávají, tvoří se velká přátelství, které třeba trvají právě ty 4 dny. Mám spousty takových, které vidím jen a pouze na Masters, podáme si ruku, věnujeme 10 minut společnému poklábosení za uplynulým rokem, zhodnotíme počasí a kapely. Pak se rozejdeme s přáním vidět se i příští rok. To je myslím na tom to zajímavé a milé.

Nebudu detailně popisovat kapely, které vystupovaly. Pouze by výčet zajímavých představení  vypadal asi takto:

Arkona – nikdy jsem ji naživo neviděl, zajímavý Pagan metal východu. Obecně bych rád uvítal více kapel z východu, ze států bývalého „Ruského bloku“, protože anglosaská přesila je mocná…

Leningrad Cowboys – poprvé a snad ne naposled jsem na ně zíral, neočekával jsem nějaké virtuózní představení , ale show k pobavení – a očekávání se plnilo. Byl to cirkus, pořád se něco dělo. Kapela by se dala přirovnat k českému Kašpárku v rohlíku alias Bejby-pank.

Accept – klasika klasik, metalová mašina jak si jí každý pamatuje. Z mrtvýchvstalí Accept ukázali světu, že se dá krásně navázat na styl, kterým si po desetiletí získávali zástupy příznivců.

Prong – prostě zaujali. Musím nyní naposlouchat něco z jejich tvorby, abych se pořádně vnořil do stylu…

Rage s orchestrem – parádní kytarista, Rage nikdy nezklamou. Tentokrát se bohužel proháněli na písních z nadcházejícího alba, více „starých“ písní by neuškodilo. Propagace dalšího  řadového alba je sice bohulibá činnost, ale co se týká pódiového sepjetí s publikem je tato záležitost dosti kontraproduktivní.

Devin Townsend – posluchatelsky náročný set. Na Devina jsem se těšit, ale „prokousat“ se tímto koncertem nebylo jednoduché. Průpovídky mezi písněmi jsem standardně nepochytal a tak zbylo než sledovat promítání průběžných dekorací nad kapelou.

Nil – kytarový rock, který patří k dopolednímu programu festivalu. Pokaždé mě tento band evokuje pomalu rozjížděcí se svěží festivalové dopoledne. Lidé se s klidem trousí po areálu, někteří bojují s kocovinou, kupují první vyprošťovací pivo či polykají růžové pilulky na utišení permoníků v hlavě… a do toho energická divoženka a kytarový sound kapely Nil.

S.S.O.G.E.  – má oblíbená kapela se svými zadoomanými písněmi  byla jako pohlazení na metalové duši. Folkové snoubení se s metalem a texty se staroslovanskou tematikou jsou jasnou devizou „Silentů“. Krásná, libozvučná hra na housle dodává bezbožným žalozpěvům to pravé kouzlo.

Brainstorm – Andy a jeho kontakt s publikem, který nemá snad nikdo. Je to sázka na tutovku se na ně přijít podívat, radost z projevu a hraní. Ten, kdo zažil MOR11 a Brainstorm končící jeden festivalový den mi dá za pravdu, že právě to je ta správná cesta jak si získat diváky / posluchače. Neopovrhovat davem fanoušků, jít na dosah lesu rukou – vzájemné sympatie – kdy se kapela stává publikem a publikum kapelou.

Waltari – mistři crossoveru asi velmi překvapili Neználky, kteří na ně čuměli jak puk. Zahráli svojí hudební křížovku a s grácií odešli. Nejsem si úplně jist, zda jsou právě Waltari adeptem na festivalové velké openairy, spíše jim to sluší v malých klubech,  kdy je žár a energie z muziky více hmatatelná.

Masterplan – zase jeden krásný popůlnoční koncert. Původně jsem je chtěl vynechat, ale pak jsem se doslova vykopal ze spacáku a došel jsem na plac. A nelituji toho…

Debustrol – český Slayer? Na nedělní ráno dost silné kafe, ale silná káva dokáže hezky nakopnout! Debustrol patří do mého archívu zaprášených magnetofonových kazet, krčí se tam mezi Torrem, Arakainem, Kryptorem, Krabatorem a já nevím kým vším. Syrový úderný thrash metal s veselou vložkou hry na motorovou pilu.

Dymytry – v posledních letech velmi populární sebranka. Proč ne, vždyť dokáží rozproudit krev nejednomu posluchačovi. Domácí kapela, která dokáže zaplnit v neděli dopoledne festivalovou plochu téměř na ¾ její kapacity má moje uznání.

To je tak asi vše, co se týkalo vystoupivších uskupení, nedělní kapely jsou pouze dvě, protože jsem na dalších nebyl z důvodu přesunu směr domov (ale i tak z nedělního programu by stál za vidění pouze Powerwolf a Anneke).

Na konec bych rád vznesl velkou poctu kamarádům, bez kterých bych si asi už nedokázal MOR představit. Prvním je růžová fóristická revolta PINKWAVE, je to klub recese a srandy. Všichni jsou schopni vyrobit růžový trikot, vlastním umem vyšperkovat tričko a pak v tomto mundůru, pro ostatní nechápající přihlížející, projet davem černooděnců až k pódiu a propařit několik písní přímo „v akci“. Letos neskutečně kultivované růžové komando ukázalo svou sílu! Ideologický vůdce Mustafa se stal věrozvěstem a my jsme jeho ovečky, kterým konečně ukázal směr – tak by to bylo v dobách dávno minulých a podobně se něco podobného stalo i letos. Jirka Mustafa dal kázání jak se chovat  a všichni do jednoho se tím řídili. Snad nám to vydrží na příští rok…

A poslední zmínka, vlastně to nejlepší na konec – klub Frňákovník. Náš klub posunul strom do obecného vědomí, jako se říká, že se sejdeme na Václaváku „pod ocasem“ (rozuměj pod sochou sv.Václava) tak v areálu mnoho lidí identifikuje svojí polohu tímto stromem. Šestý strom zprava se stává Mekkou poutních metalistů Rudolfova areálu. Tradice tzv. roubování stromu (lidé vypijíc kalíšek hruškovice následně zapichují vlaječky do jeho kůry) se davem rozšířila, a když vlajky náhodou popadají na zem vlivem nadpozemských jevů , tak to pod stromem vypadá, jako by se tam pářili dikobrazi. Ale není to jenom o stromu, nejdůležitější je, že většina našich klubových členů se chce scházet, vídat se, pařit „ruku v ruce“, těšit se ze společného bytí . To jsou lidé a rodina Frňákovická! Bylo to s Vámi veselé a zase máme na co vzpomínat!

Tak všem velké díky a brzy zase na nějaké kulturně-společenské akci!

Martin