A je to za náma… Masters of Rock 2014…

Předmluva:

Tentokráte mi není souzeno recenzovat ten a onen hudební výkon, protože jsem se kolikrát přistihl, že jsem nasosal první tři písně interpreta, a když mě celkově neuchvátily, šel jsem relaxovat či plkat o všeličem do míst, které jsou mimo pozorovací úhel fanoušků… tak budu asi popisovat všechno kolem, jenom ne hudbu… ale třeba i na muziku se dostane…

Ale vezmu to od začátku, dokud mé lebeční dutiny mají vzpomínky, které se dají použít. Do dálek moravských jsem tentokráte vyjel s jednodenním zpožděním (ne ve středu nýbrž až ve čtvrtek), jelikož kamarád Seke mi svojí nepřítomností nedělal parťáka ve vlaku a nechtělo se mi jet samotnému, náhradní taxikář Hjůsten si radši jel válet břišní buchty k bratrům na Slovensko. A tak jsem se pokusil, s pomocí logistické intuice, naplánovat invazní přesun přes polabskou metropoli Kolín, kam jsme společně s Pájinou a Kubou dorazili v časných čtvrtečních hodinách mým Karlem (Škoda 1,9D – atmosféra). Přeložili jsme se ke kutnohorské sekci (Honza a mlok Chlup) a už jsme to valili směr Asie. Nutno podotknouti, že Pájina odšpuntovala svojí láhev špiritusu již v první přestupní stanici a po prvním průjezdu kolínského kruháče, ukrutně-krutný moment přetrhl ochranný kolek na zátce mého Jégrmistra – takže všechny předpoklady pro cestování v časoprostoru byly splněny.  Cesta ubíhala náramně, Pájina svým vybíravým vypravěčským umem bavila celý vůz, směr jsme ztratili pouze jedinkrát a rychlostní zkouškou přes Fryšťák jsme přistáli ve Vizovicích. Jako minulé ročníky jsme se „ubytovali“  na soukromém plácku u tetky, stanaři (Pájina a já), jsme rozhodili celtové přístřešky v dolní části loučky, kluci pomocí nivelizačních pomůcek ustavili vozidlo do roviny (že k tomu ještě potřebovali asi kubík dřeva na vypodložení náprav nebudu komentovat…). Skupina A vyrazila na průzkum okolí, já jsem spočinul na místě a očekával jsem příjezdu ředitele rakouské sekce Frňákovníku pana Reného. Díky mé dokonalé přípravě se i náš kolega dostavil na soukromý pozemek, přestože do této oblasti je vjezd povolen pouze VIP osobám, kteří mají buď znalost celé problematiky vjezdu v malíčku nebo minimálně disponují pozváním od majitelky pozemku (druhý případ skvěle zafungoval). Odbavil jsem celní a parkovací poplatky a konečně jsme se vydali na první cestu do areálu. Při prvním ohledání a rekognoskaci terénu jsem mohl konstatovat, že všechno je na stejných místech jako loni a tak nedojde k mému zmatení a nebudu poletovat, jako když seniorovi přesunou v penny marketu pečivo na druhou stranu prodejny… Každoroční srdceryvný obřad rozdávání členských klubových kartiček proběhl ve smírném duchu, strom byl řádně označen podle směrnic EU a tím celá taškařice mohla začít. Rád bych vyzdvihl milou aktivitu kutnohorské sekce, která nám všem připravila překvapení v podobě nádherných klubových triček. Teamové trikoty jsou tak nádherné, že na podzim dojde k druhé tiskařské emisi, protože poptávka je tak veliká, že nestačí na tričkách zasychat inkoust. Nejmilejší povinnost prvního dne jsem si teda splnil, další mě ještě čekaly. Například pozdravení pana Mustafy a stánku Skalimar já osobně považuji za rituál, kterému se snad vyrovná křest dítka nebo koupel ve svaté řece. Děvčata zářila radostí, ne proto, že mě zase spatřila, ale proto, že měla nový, upozorňuji zcela nový stánek. Zprvu jsem razil přímočaře za trapně červeným šapitó, ale kdeže! Oni byly nyní v černém, skoro nepromokavém novém hávu! Na krajích elegantního prodejního stánku se třepotají na stožárech vlajky, no to prostě nejde přehlédnout! Osazenstvo uvnitř stánku bylo v plné síle a tak jsme mohli svlažit rty v prvním welkam drinku (jelen zezadu mi je souzen – pozn. autora).

Čtvrteční produkce byla celkově rozmanitá, velmi mě potěšila variace na lidové téma turbo polky RUSSKAJA, hardrockové běsnění AIRBOURNE i s klasickou show při rozbíjení plechovek piva o zpěvákovu hlavu. Filozofický progresive metal, nebo přesně jak se ta škatulka jmenuje, od DREAM THEATER mě nechala chladným a velmi rozumně jsem šel relaxovat. A to jsem vůbec netušil, že to bude relax šumavského stylu, pročež mi bylo dopřáno spočinutí ve firemním vozidle na podlaze nákladového prostoru fy Skalimar. Leženíčko to bylo královské, pod sebou dvě deky, přikryt jsem byl další pokrývkou, budíka nastaveného na začátek setu ANTHRAX. Trochu jsem po úporném spánku nechápal co se děje, protože právě touto dobou prošla nad Vizo lokální přeprška… Mistry Anthrax jsem viděl a velmi užil. Na další vystupující – STRYPER jsem už předem odpískal a šel jsem rovnou zalehnout do stanu.

Následující den, pátek, začal gulášovkou a řízným metalem skupiny EMBRYO. Docela slušná nálož na dopolední siestu, za to „šampon-metal“ od THE SNUFF mě ničím nefanatizoval. Válečnické epopeje od ex-Alestorm frontmena – GLORYHAMMER byly epické, ale nechal jsem je plynout časem bez zalíbení, stejně jakožto DOGA, která si vyzdobila podium všemožným harampádím i zavěšenými podprsenkami velikosti 80G. Vizuálním pohlazením měly být VISIONS OF ATLANTIS, kteří narukovali s velmi zachovalou zpěvačkou, jenž měla tuze nádherný ohoz, hlavně střih sukně nechal vyniknout ladným nožkám… Zraky příznivců rocku se při dalším vystoupení DIE HAPPY upřely trochu víše, než jsou nohy nebo pas, tady šlo o poměření mléčných žláz a přilehlých oblastí. Myslím, že tady není zlato v hrdle ale v poprsí, ale co naplat, muzikantsky nudné, pohledově přijatelné. Po rockovém dámském natřásání se na podiu sešikovali šmidlikáči ze Zlínské filharmonie a doprovázeli Martu Jandovou a Honzu Toužimského v projektu ROCKSYMPHONY. Obecně známé písně ve filharmonickém předělání zněly neotřele, ale to bylo asi tak všechno. Ve výčtu odpoledních vystupujících jsem zapomenul dodat, že odpoledne bylo oblačně-zatažené a poprchávalo a někdy i pršelo. Na zástupech lidí, kteří si přišly zaskákat na KORPIKLAANI to ale nebylo znát, lidé přijímali mírnou nepřízeň počasí bez povšimnutí. Větší obezřetnost se nyní musela věnovat na kluzkých schodech, rozblácené cestě nebo při prodění v loužích. Gotická Simonka z EPICY se po mateřské odmlce vrátila na podium a ve Vizovicích nám naservírovala plný stůl ochutnávek starých i nových písní. Mně se to velmi líbilo a prozatím nejsem tímto projevem nasycen a rád se na Epicu příště dojdu podívat. Toto tvrzení bych neaplikoval na SABATON, kteří si za velmi krátkou dobu upevnili přední místo na power-metalovém trůnu v ČR. Snad mi nebudete mít za zlé, když nebudu sdílet obecné nadšení nad králem Joachim alias Ještě jedno pivo, ale ten počáteční boom se ve mě již vytratil jako kouř z vystřeleného kanónu a nebýt zajímavého ztvárnění obrněného vozidla na podiu, bral bych toto vystoupené jako tuctové… a přiznám se bez mučení, že jsem jejich set ani nedokoukal do konce. Přeskočil jsem ještě jeden zajímavý moment událostí! Ještě před vystoupením Sabaton jsem si ve zmatku a opojení koupil vysoce energetický nápoj Redbull s vodkovou přidanou hodnotou, ale posléze jsem dokonale vyvrátil reklamní tvrzení, že Redbull dává křídla. Malý atentát na mě v nočních hodinách podnikl neveliký pařez, který mi v nestřeženém okamžiku podrazil nohu takovým stylem, že jsem spadl krovkami na zem a abych se tam v tom blátě neválel sám, strhl jsem s sebou i Zlíňáčka. Ten byl ještě překvapenější než já, protože nečekal tuto společnou válenici a už vůbec ne v takovém marastu. No byl to mazec, posbíral jsem se a vypadal jsem jako spadlá malta z čerstvě nahozeného zdiva. Ta událost nás tak velmi pobavila, že jsme se smáli celou cestu ke korytům, kde jsme se umyli. Takže, pokud se cítíte skleslí, nekupujte si Redbull, sekněte sebou do té největší louže a lavina veselých endorfínů vás zaplaví na dlouhou dobu. Vtipná nálada pokračovala i ve stánku Skalimar, kde jsem se na skok zastavil a bezelstně jsem jim poradil návod na zlepšení nálady. Druhý den jsem zjistil, že jsem netrousil jenom moudra, ale i hromádky bláta a hlíny, které jsem zanechal na židličce. Tento artefakt mi byl ukázán a zařadil se do fosilních nálezů festivalu Masters of Rock 2014. Posledním večerním setem se prezentoval polský BEHEMOTH. Klucí na pódiu kázali špatnou víru, vzývali satanáše a vůbec to bylo křížem naruby! Lidem se to ale líbilo, takže to asi tak úplně zlé nebylo…

Po Behemoth jsem šel spát a snažil se nemyslet na ty bubáky, kteří mi zahráli ukolébavku.

Sobotní ráno vypadalo nádherně. Mráčky letmo putovaly po obloze, místy zasvitlo slunko, no den dělaný na nějaký sraz nebo společnou terapii. A hle, jedna taková psycho-terapie byla v dohledu! Sraz pinkwave byl v Gogolendu a tudíž bylo od věci tuto růžovou seánci navštívit. Na místo setkání jsem dorazil s menším zdržením, protože jsem se celé dopoledne snažil odloupat ztvrdlou zeminu z oděvu. Nakonec jsem kraťasy dostal do stavu, že vypadaly jako po nedokončené batice a prášilo se z nich jak mlynářskému učňovi z čepice. Setkání s přáteli v růžovém je pokaždé velmi extravagantní záležitostí, letos bylo vše velmi decentní a poklidné, až jsem se úplně lekl, že to nejsme my. Musím poukázat na největší módní úlet tohoto roku, ideový vůdce je nám vzorem nejen spásnými myšlenkami, ale i designovým ztvárněním svého vzezření. Kdo neviděl naživo, ten přišel o hodně, kdo viděl na fotkách, dokáže si představit, kdo neviděl ani na fotkách, jako by neexistoval! Růžová minisukně, apartní kabelka nafukovacího střihu byla vážně velmi kůl end trendy. Mustafa je démon všech démonů král! Co se týče dění na pódiu, dostavil jsem se až na SUICIDAL ANGELS, takový old thrash, to bylo něco pro Pájinu, ta si to dávala v první řadě a pak se hrózně vytahovala, že není tak stará na paření, a že se cítí velmi uspokojena (co tam všechno prováděla, snad ani nechci vědět). Co bývá největším headlinerem celého festivalu je bárbíqjů párty, kterou požitkářsky organizují kucí z Hor Kutných. Kurnik, letos to bylo opět na výbornou, naložené masíčko, zelenina, klobásky. K tomu Zlíňáček a slivovice, skvělá nálada! Tohle se prostě neochodí! Po cateringové přestávce jsem zašel na legendu CITRON. Citron má asi 30 let stejný playlist, letos povolal na obměnu Tanju, která nám ukázala, že nad hlavou nemusí létat jenom rogalo, ale také rokenroll. Takhle na dálku Tanja vypadala jako kdysi, dekolt zdobilo řádně podložené poprsí zachovalé padesátnice, na pódiu se na tyči omotávaly svalnaté děvy, které by sevřením svých hýždí vytrhly krovák z trámu.  Bylo to takové gymnastické číslo u leštěné barové tyče. Další dvě kapely jsem přeskočil a dorazil až na M.SCHENKER, hudební uskupení, které zahrálo něco vzpomínkových písní Scorpions a Ufo. S Mechem, který nečekaně dorazil, jsme slušně zadebatili a mírně likérkovali. S příchodem soumraku přišla i „modroženka“, půvabná pěnice z ARCH ENEMY. Pro neznalé jenom vsuvka, zpěv je v tomto případě hlubokým hrčením do mikrofonu, nevím jak to popsat, je to takový zvuk, jako když se urve kliková hřídel v parníku. Nářez to byl nekompromisní. Další legendou byli HELLOWEEN. Co naplat, dýňová sezóna je roky pryč a nyní nastává paběrka na políčku. Brigádník za mikrofonem tentokráte vydával zvuky, dle odborníků, nejlepší za poslední roky, tak to nebylo zas tak hrozné. Dostalo se i na otřískané hitovky např. Doktor Štajnů nebo Fjůčr vórd… ukončení sobotní noci obstarali CIVIL WAR, pohrobkové Sabaton. Dal jsem tři písně, zpěvák byl dost marnej, moudřejší ustoupí a tak jsem se odbrouzdal ku stanu. Když jsem dorazil na stanoviště, koukám vám na osůbku, které si naprosto osvojila mločí řeč. Mluvit mločí řečí není jen tak, k tomu je potřeba léta praxe a odříkání, nejeden skoromlok si na tomto lingvistickém maturitním oboru vylámal zuby, ale tuto noc Chlup udělal opravdu kus práce a mločí řeč zvládal bravurně… škoda jen, že jsme mu nikdo nerozuměl…  z gestikulace jsme ale vyrozuměli, že se cítí osamocen a je mu chladýnko. Nemá klíče od klícky a chce se mu spát. Celou záchrannou akci, za kterou by se nestyděl ani jeden člen Grínpís, jsme zvládli bravurně a nebohé zvířátko jsme uložili ke spánku.

A přišlo nedělní ráno… poslední den, vlastně půlden, protože tradičně odjíždíme z bojiště kolem poledne, až se zbytkový alkohol vypaří z lidských útrob. První zajímavá zpráva přišla hned ráno, do vozu nám přibyde ještě Vojta, což v součtu bude dělat 5 pasažérů + 1 řidič. Vzhledem k tomu, co všechno jsme převáželi na cestě tam, nedokázal jsem si představit, že zavazadlový bude zmenšen o jedno místo k sezení a ostatní meziprostor bude zaplněn bagáží. Zavazadla postupně mizela ve voze, střídavě si našly místo po celém vnitřním prostoru, pouze pilotní místo bylo uchráněno před tímto šílenstvím. Když počet bagáže ve voze značně převyšoval počet batohů kolem vozu, přišel další prubířský kámen – startování. No co vám mám vyprávět, energetický odběr radia a chytrých telefonů po čase festivalu doslova vysál baterku, takže kapitalistický vůz se stal statickou mrtvolou. To nás ale vůbec nerozházelo a s vypůjčenými startovacími kabely jsme se jali vzkřísit tento stroj. René sednul do svého pasátu, otočil klíčkem a…. a nic. Další vozidlo imperialistického světa bylo vyřazeno. Tak a co dál? Naštěstí opodál parkovala stálice mezi automobily – Škoda Fábia. Kolegové ze Slovenska po menším zdráhání svolili k napíchnutí startovacího proudu a pokusili jsme se elektrickou infúzí otočit ropným strojem tak, aby se naftová mlžina ve válcích vznítila… bohužel, tomuto výsledku nedošlo. Vůz byl mrtev, my taky…  Jak jsme měli ty květáky v hlavách po čtyřdenním martýriu vygumované tak nás nenapadlo, že problém může být v těch startovacích kabelech. Naštěstí jsme začali koketovat i s touto variantou a po krátkém ohledání jsme zjistili, že izolace kolem měděného drátu není odstraněna a čínský soudruh v továrničce z předměstí Pjong-Jangu svorky jednoduše nalisoval přes izolaci. Tyto startovací kabely jsou tudíž vhodné leda tak na prádelní šňůry mezaninového bytu a ne na startování automobilů (tímto dávám radu všem, kdož mají v kufru vozidla sadičku na přežití – zkontrolujte si startovací kabely, mohou vás po čínsku pěkně vypéct!). Výpůjčka dalších kabelů byla v řádu minut a oživení Reného pašíka na sebe nedalo dlouho čekat. Pak jsme resuscitovali i druhý vůz a tím byly učiněny všechny podmínky pro narolování letadla na startovací dráhu. Cestování směrem ku Praze probíhalo sardinkovým stylem, na parkovištích a zastávkách jsme vylézali jako tankisté, Pájina celou cestu držela v ruce igelitovou tašku se slivovicemi, Jakub dělal dámičku a naříkal, že nemůže natáhnout nohy, Vojta nemluvil radši vůbec.  Cesta byla klidná, fajná, krátká zastávka na bufíku D1, kde to vypadalo jako v Hospodě na Mýtince – chtěli hostinec, ale nechtěli, aby jim tam chodili lidé… Přestupní stanice Kolín – to bylo pro některé vysvobození, přeházeli jsme náklad, rozloučili jsme se s kutnohorákama , s Vojtou a upalovali jsme k domovu. Doma proběhlo vylovení – odbahnění – vysušení.

Masters of rock 2014 je prožit, za mojí osobu musím říci, že takový pohodový festival jsem už dávno neprožil, nebylo to tentokráte o nějakých extrémních hudebních zážitcích, spíše to bylo o nasávání skvělé atmosféry, řekl bych nasátí do zásoby, protože mimo regionálního malého festiválku mě už letos nic většího nečeká a Bůh ví, jestli příští rok do reálu Rudolfa Jelínka dorazím…

Všem díky za pohodičku, členům a sympatizantům klubu Frňákovník, růžové avantgardní sekci Pinkwave, holkám ze Skalimar stánku…

Martin