Rock of Sadská 2014 – 16/8/14

Rád bych se s Vámi podělil o pár okamžiků z letošního prvního ročníku festiválku Rock of Sadská. Vzhledem k tomu, že jsem byl přizván k výpomoci „na druhé straně barikády“ – tj. posila v prostoru back-stage, bude to spíše pohled brigádníka než rockového konzumenta prvních řad pod podiem…

Začnu trochu zeširoka. Když jsme s kamarádem Drobečkem plánovali jarní frňákovnický Cucfest, který Bůh zaplať, dopadl díky všem zúčastněným  parádně, získali jsme sympatie i od pořadatelů Rock of Sadská – od Zděnka a Mirka. Slovo dalo slovo a v den konání garden party s honosným názvem Cucfest pořadatelská mise ze Sadské dorazila. Jelikož jsme měli opravdu štěstí na všechno, na co jsme šáhli, byli jsme s Drobečkem nominováni do zástupu pracovních dobrovolníku pro Rock of Sadská. Abych řekl pravdu, zprvu jsem ani netušil, v čem bych se měl na takové akci realizovat.

Jak se termín blížil, postupně začaly pronikat informace o našem „popisu funkčního místa“ a celá příprava vyvrcholila odpoledním dispečinkem ve Zvěřínku, kam jsme společně dorazili za zvuku mé dýchavičné Škody 1.9D. Dispečinku se účastnil i pan Ladislav Spilka, pro mě, jako kulturního barbara, totálně neznámá osobnost (abych nebyl za úplnýho trotla, předem jsem si jeho jméno vygooglil, abych se seznámil, alespoň šupem, s jeho kádrovým profilem). Pro ty, kteří nevědí o koho jde, tak nechť zasednou za elektronické sračičky a zagůglí si též… něco málo se dočtou o muzikálech, moderování v rádiu či o hereckém štěku v seriálu v nejmenované soukromé televizní stanice. Krátce po seznamovacím aktu jsme se společně s Láďou dopátrali našemu, pravdě historickému, vzájemnému kamarádšoftu. Takže milí čtenáři, Láďa Spilka je původně policajt nebo zloděj z let osmdesátých (podle toho, co si vylosoval), je to takový blonďatý hubený klučina, který jezdil na prázdniny k bratránkovi do Czel-Ej a na bicyklech značky Pionýr jsme společně brázdili letní horké asfaltové silnice nedaleko továrny obráběcích strojů. Tak tento pán, nás v novodobé kapitalistické současnosti pasoval na Stage Managery. Brutální funkce, masakrální název, ale co jako budeme dělat? Z dalšího vysvětlení jsem pochopil, že Stage Manager je prachsprostý bedňák s přidanou hodnotou a tou jest hlídání času konce setu živého vystoupení kapely. Tak fajn, si tak říkám, bude to celkem zábavná forma užití festivalu, kapely na dosah, zkušenost k pohledání!

Přišel den Dé – 16/8/2014. Brzy ráno jsem posbíral Hjůstna, Pájinu a společně se synátorem Matějem jsme vydráždili můj vůz směr Sadská. Ze zkušeností dávno nabytých vím, že cestování právě s Pájinou je zážitek na celý život, a bylo tomu tak i nyní. Metalová dámička v těžkých botách, na kterých měla ještě těžší kusy bláta z Masters of Rock, se nám snažila namluvit, že je to relííííkviue, kterou nemíní jen tak umýt (já jí tedy podezírám, že je líná), vytáhla již cestou odlitý špiritus v PET láhvi a výpary slivovice zaplnily útroby hečbeku škodověnky. Pak jsme podebatili na téma údržba a krémování bot kožených a v letu jsme přeťali pomyslnou hranici regionu Sadská. Z internetu jsem už věděl, že značení místa festivalu bude už od kruhového objezdu hlavní Sadské Avenue. Při třetím výjezdu jsme opravdu spatřili nějakou rozdrbanou kartónovou krabici, která visela na štangli dopravní značky, ale můj Karel jel tak rychle, že jsme nestačili přečíst, co tam bylo nevýraznou fixou napsáno. Opravnou zkoušku ve značení byla stejně vydizajnovaná rozložená papírová bedna od banánů na další odbočce, ale to už jsme přelouskali rychlostí čtenáře beletrií, bylo tam psáno ROCK (velmi roztřesenou rukou) a šipka vlevo. Pájina si to chtěla vyfotit a tak jsme si postáli piko-minutu uprostřed křižovatky. Po vyfocení si tak marně pamatuji, že pronesla větu: Na posvícení nebo na rock, je to stejný, stejně se tam všichni zlejeme… nebo něco v tom smyslu. Úderem ¾ na devět jsem byl „na značkách“, vůz jsem zaparkoval vedle plotu areálu. Do práce, jak se sluší a patří, jsem si nazul pracovní boty, Hjůsten vyměnil tenisky za jiné tenisky. Ty druhé byly lepší, protože na nich byly tři bílé čáry. Areál pro normální rockové smrtelníky byl ještě zavřen, takže Pájina a Hjůsten nasáli směr poprdlávajících kompresorů výčepních zařízení a zvířeného prachu od hospodských žaluzních větráků a ztratili se. Po chvilce dorazil i kolega Drobeček a vnikli jsme do areálu. Rekognoskovali jsme terén, obhlédli pódium – naše budoucí pracovní stanoviště – a nezaháleli jsme s vyvěšením Frňákovického banneru na plot. Pak jsme pomohli s informačními tabulkami, které měly návštěvníky informovat o tom, že vše co se stane, bude jen a jen jejich chyba a za nic se neručí (což není žádná novinka, ale zdůraznit se to podle stanov a řádů musí).

A přijela první kapela – hudebnická mladá krev Xenon. S pomalou přípravou zvukařských a osvětlovacích cajků se dostavilo zdržení startu a tak se po vynošení všeho nádobíčka kapely, nazvučení mohlo začít. Bohužel, sportovně bych to nazval „zaspaný start“, byl první malou kaňkou, protože jsme museli pokrátit vystoupení této nadějné partičky. Kluci věřili v naději nočního vystoupení, ale vlivem dalších neovlivnitelných událostí se na svůj zavírací set nedostali. Škoda no…

Nabrat hned na začátku zpoždění je nemilá záležitost, protože se rovnou dostanete v nemilost jak organizátorů a na druhou stranu kapel. Celé zpóžďo jsme se pokoušeli s Tomášem dohnat snížením prodlevy mezi kapelami a tak přestavba pódia byla v poklusu. Ještě k tomu jsme se teprve v procesu učili názvy těch hudebních krámů, postupně jsme si osvojili termíny jako kejs, hlava, rampa pro bubny, železa a v neposlední řadě jsme okoukli, který kabel můžeme vypojit a nezpůsobíme naprostou odstávku elektrických spotřebičů či výpadek elektrocentrály. Druhá, sympatická kapela byla Piranha hrající (dle jejich zaškatulkování) fishmetal. Další „trojmužná“ kapela byla Destroyself, jejich zemitý hard-rock, se mi opravdu líbil. V tu dobu se nad jezerem snášela první menší přeprška, což vůbec na drajvu kapely nikterak neubralo. První hvězdou, stálicí českého bigbítu, byl Miloš Dodo Doležal, který hudebně posunul slibně rozjetý festival. Nejdříve si trochu zapíč..al nad rozestavěním stage, ukotvení suportu atd., no ukázal nám chyby, které jsme my, amatéři těžko viděli, ale pak už se vyklidnil a následná příprava na vystoupení probíhala v přátelském duchu. Urychleně jsme cajky vynosili po čtyřech vysoce zrádných schodech na stage, matně si vzpomínám, že v překládce jeho hudebního zbožíčka byl kufr v rozkladu, který zažil dobu potápějícího se Titanicu nebo pravá vojenská dřevěná bedýnka na granáty. Muzikantské vystoupení pokazil výpadek proudu, protože někam, někomu a do něčeho natekla voda. Nejveselejším členem kapely byl bubeník, který měl zjevně z mlácení do škopků radost a dělal veselé opičky J. Neměl bych zapomenouti na mladého Doležala juniora, který velmi bravurně ovládal tlusté dráty svého basového nástroje. Během muzikantského běsnění jsem uspořádal malou výpravu do prostorů pro metal fans, poseděl u stolu s Pájinou a Hjůstnem, kteří byli již vzorně naladěni na rockovou vlnu. Pobavil se i dosti alkoholově unavenými kousky kamaráda Lukáše, jenž se snažil roztancovat i popelnici, ale stará plechová dáma s černým igelitovým sáčkem pod pasem čekala bohužel na dámskou volenku, tak z toho nebylo nic.

Ale zpět ke Stage Managerování. Zpoždění jsme vší silou zmenšovali, za což by se nestyděl ani jeden výpravčí na trase Šinkanzenu, doladili jsme krámy na pódiu pro Abraxas. Abraxas byla taková pěkná výhybka do depa pražské rockové legendy, oddechovka…

A další odnášení bubnů, zesilovačů, kravin a příprava pódia pro regionální sestavu nymbursko-kolínského bigbítu – kapelu Roxor. V rámci line-upu tímto došlo k přehození s Hand Grenade, jenž zůstali viset někde na cestě do Sadské. Roxor byl na domácí půdě, takže si dopřával velké podpory publika. Návštěvníci festivalu se pomalu, ale jistě začínali těšit na podvečerní smršť metalu v podání Arakainu nebo Dymytry, ale přehlédnout vystoupení  Hand Grenade by byla opravdu škoda. Mám takové tušení, že jejich vystoupení jsem sledoval i  na Masters of Rock. Píseň Správnej čas mi nastartovala tyto prazážitky. Byl to velmi slušnej set, jen co je pravda! Během vystoupení Hand Grenadu se už v provizorní přípravně (skříň náklaďáku) skládaly bubny pro Arakain. Cajky jsme nastěhovali do návěsu, kde technik smontoval celou bubenickou soupravu, zbytek krámů (těch tentokrát nebylo moc, mimo těžkého mixážního pultu) jsme nastěhovali během přestavby. Jak jsme nastěhovali bicí na prakťák, dorazil i zbytek kapely a v „zákulisí“ si nazvučili nástroje. Můj Matěj získal vzácný artefakt v podobě paličky a trsátka a dokonce jsem ulovil i společné foto se stálicí tuzemského metalového ranku. Vystoupení Arakainu začalo v přesně stanovenou hodinu – sláva, konečně jsme jeli podle „jízdního řádu“. Plac byl slušně zaplněn, kapela šlapala jako dobře seřízený parní stroj. Setlist songů se s časem hubenil, ale výhled na západní stranu oblohy nevěstil nic dobrého. Nad jezerem se stahovala mračna a s posledním úderem bubnů začal dost slušnej slejvák. Výpadek elektriky nedal na sebe dlouho čekat, všechno zhaslo a areál se ponořil do tmy. Za svitu čelovek jsme se demontovali krámy na podiu a strachovali se, jak to všechno dopadne a zda se v živé produkci bude pokračovat dál…

Po přeháňce jsme vyklidili prostor na podiu a nastěhovali další muzikantský soubor SKIFF. Osvětlovač si přesunul svůj pultík do „našeho“ náklaďáku, promáčené elektrokáble se povyměňovaly, začalo se, s opětovným zpožděním znova zvučit. Sláva, festival pokračoval! Hardcore kapely SKIFF, je takovým křížencem mezi punkem a hardcore, ale s určitostí si nejsem jist tou pravou škatulkou. Já bych to šacoval na „nasranej bigbít s romantickými prvky“, na frontmanovi Láďovi Spilkovi je znát pěvecká vyzrálost, kterou posbíral během účinkování na muzikálových seancích. Tak už to není jenom „policajt nebo zloděj“ čelákovických ulic z roku 1985, ale i leader řízného pražského seskupení, který si s ničím nebere servítky – vždyť už jejich zbrusu nové album s názvem Narvat to pod zem mluví za vše… Jejich poslední opus musím doma důkladně naposlouchat, myslím, že to nebude úplně hudební brak.

Ve tmě noci, do místa příprav, dorazila černá dodávka s nápisy Neser – Dymytry dojeli. Měl bych zmínit všeobecnou pohodu jak hudebníků, tak i DM3 techniků. Nevadilo festivalové zpoždění, jejich únava z „dvojáku“ tohoto dne nebyla znát. Nákladový prostor Dymykáry jsme vykládali na stage, je až neuvěřitelné, jaká může být sofistikovanost systému logistického layoutu hudebního nádobíčka. Někdy mi to připadalo jako hra Tetris, pokud by se nedodržel „zasedací pořádek“, do vozu by se vešla tak polovička věcí, všechno do sebe přesně zapadalo. Po nazvučení a sestavení bubenické soupravy nadešel čas na odpálení poslední nálože Rock of Sadská. Strmý vzrůst obliby této party je neskutečný, Dymytry rodina se rozrůstá rychleji než černoši na předměstí Chomutova a tak bylo parádní sledovat rozjásaný dav Dymysynů a Dymydcer. Neváhal jsem si posvítit na brilantní techniku bubeníka Miloše Meiera, chvílemi mi připomínal rozčilenou chobotnici v síti Indonéských rybářů, ruce, nohy všechno to kolem sebe mydlilo a ve zběsilém tempu mlátilo do škopků. Dav dostal co chtěl, Dymytry zahráli a lidi pobavili… Sbalit a nastěhovat předposlední vystupující, brněnské Kern. Hodinky v tuto dobu odměřovaly čas nedělní, začal pomalý dojezd rockového mejdanu. Pánové z Kernu se snažili rozhýbat prořídlý dav fanoušků, který věrně postával na louce. K pobavení stojí určitě historka, jak si bubeník zapomenul doma židličku a koberec pod bubenickou soupravu. Koberec byl operativně nahrazen bílým prostěradlem a židličku jsme sehnali ve VIP stanu, takovou pěknou, dřevěnou, skládací od zahradního nábytku…. V té době jsme s Drobečkem už počítali minuty do konce, protože jsme byli řádně utrápeni ze stepování po schodech se zátěží. A to měla přijet ještě jedna kapelka. A to se ví, že přijela, a už od příjezdu jsem věděl, že tohle je opravdu už něco navíc… S vypnutím zesilovače Kernů, se oddaní rockeři rozpustili jako cukr v čaji a v černém sektoru pro diváky postávali 3 příslušníci požárních sil a možná 15 skalních fanoušků. Ještě k tomu pánové Brainscan neměli opět podložku nebo koberec pod bubny a tak to vypadalo, že budeme muset připoutat kopák gumicukama, aby nám neodskákal na záda kytaristům. Ale i bez podložky to šlo… zvučení se potýkalo s únavou všech, zaslechl jsem něco o ignorantství, frustrace ze zpoždění a minimálním zájmem si vybrala svojí daň. Nebylo pořádně pro koho hrát, všichni kolem už jeli na totálně vybité baterky. I my, musím se přiznat bez násilí, jsme před čtvrtou hodinou ranní upadli do bezvědomí na našich vozů a zahájili jsme protestní spánek za lidská práva Stage managerů.

Co dodat závěrem mého skromného pojednání? Každý, kdo někdy něco organizoval, si dokáže představit, jaká je to dřina a úsilí všechno připravit tak, aby byl výsledek co možná nejlepší. Není to jenom o penězích, ale i o tom, dát důvěru všem těm lidem co se točí celé akce, spolehnout se na to, že zadaný úkol bude splněný na 100%. Je to časově náročná činnost, nezapomenout na nic, co by mohlo celou rozjetou akci poslat do pekel. Jedna neovlivnitelná záležitost je počasí, to tentokráte dost slušně potrápilo, ale na druhou stranu to byla opravdová zkouška, co se všechno u takovéto akce může přihodit. Držím palce organizátorům, že do příštího roku najdou tolik energie a uspořádají 2.ročník, který pro jednou smaže chyby z letoška, zavře hubu všem závistivým pochybovačům o zdaru pořádání festivalu v pěkném prostředí Jezera Sadská. Naprostá většina návštěvníků odcházela spokojena a to je dost velká deviza, na které se dá stavět. Byla to kvalitní kulturní akce za „babku“, jenž udělala radost příznivcům dobré muziky a myslím si, že i vystupující kapely neodjížděli z festivalu se špatným pocitem spackaného mejdanu.

Tak přeji organizátorů hodně štěstí do nadcházejícího ročníku a správnou volbu hudebního taháku na rok 2015.

Láďo, Mirku a Zděndo, díky za fajnový čas, který jsme s Drobečkem, díky Vám, mohli na Sadské strávit.

Martin