Kamarádi, přátelé,

pokusím se popsat dění na letošním festivalu Masters of Rock 2011. Tento ročník byl pro mne pátým v řadě, takový jubilejní. Nebude jednoduché poskládat festivalové střípky a dát rozumnou výpověď o tom, co všechno se může stát během pár festivalových dní. K mému „ředitelování“ skvělé party frňákovické, jsem se ještě stal členem v hnutí Pinkwave, ale s odstupem času si myslím, že to bylo pro mne asi velké sousto…

Přípravy na festival vrcholily středečním dnem, kdy jsem v odpoledních hodinách s kamarády vyrážel směr Vizovice. Náhoda tomu pomohla, a tak jsme využili šance a nastoupili jsme do automobilu ke kolegovi, který služebně jel do Zlína. Při posledních kontrolních otázkách byla zjištěna skutečnost, že Seke zapomněl lístek doma a tím jsme nabrali menší časové zpoždění. Přesun byl konečně počat tím správným směrem a tak jsme minuli Kolín, Kutnou Horu a někde u Čáslavi jsme se dozvěděli, že služební cesta do Zlína odpadá a je nutný návrat zpět. No nedalo se nic dělat a tak jsme změnili kurz o 180° a jeli jsme zpět. V Kolíně jsme vystoupili a koupili lístek na vlak do Vizovic. Cesta proběhla v naprostém klidu a pohodě a na místo jsme dorazili kolem půl desáté večer. Stavění stanů po tmě je již standardní rituál, na „základnu“ Valachian Olympic Team Vizovice jsme vnikli za tmy. Opět po roce jsme spatřili známé tváře, uvítali jsme se a těšili se na další dny…

Čtvrtek ráno – posnídali jsme a vyrazili na nákup do místního Alberta. S nedočkavostí jsme ukrajovali hodiny čekání na vpuštění do areálu. Hodina „H“ nastala, vystáli jsme si frontu na opáskování rukou, byli jsme obdarování výběrovým cédéčkem a celá hudební taškařice mohla začít. Nesmím zapomenout na naší akreditační půlhodinku. Klub Frňákovník se ve své početné sestavě dostavil ke svému stromu. Zlíňáček s Drobečkem označili posvátný strom, naše klasické setkávací místo. Členské kartičky byly rozdány a jako exklusivní bonus, Honza s Romanem nechali potisknout šátky na hlavu se jmény a logem stromu (za což jim ještě jednou mnohokrát děkuji).

Celý areál nedostál podstatných změn, vše bylo jako vždycky, stánky byly na svém místě a Sherwood zůstal Sherwoodem. Co se týče pitiva v areálu, byla rozšířena nabídka o další produkty plzeňského pivovarnictví o Gambrinus 10, 11. Snad jenom velký návěs (chápej návěs za kamion) s tabákovými produkty značky Marlboro byl novinkou.

Start festivalu – skupina Fleret. Jarmilka Šuláková se ze zdravotních důvodů nemohla dostavit což ubralo na kráse valašského folku. Její přítomnost vždy dala metalovému svátku punc tolerance a oslavy radosti z muziky. Škoda… Z dalších odpoledních kapel bych mohl zmínit „piráty“ Alestorm, Virgin Steel s totálně špatným zvukem (slušně napsáno). První milé překvapení byli Bonfire, kapela 80tých let. Po Bonfire se přiblížil zřejmě můj top čtvrtečního festivalového dne – finští Amorphis. Lidí na place bylo tak akorát, žádná tlačenice, tak jsem se mohl bez obav posunout směrem k pódiu, do relativně, zatím chladného kotle. Celá show vypukla a očekávání skvělé muziky se mi navýsost splnilo. Zazněly písně z posledního alba, ale i songy z let dávno minulých. Jedním slovem – bomba. Užil jsem set náramně, ale další veselá partička se již rovnala na pódiu – Pagan Alliance – spřátelení dvou „folk-metalových“ seskupení – Finntroll a Eluveitie. Samozřejmě, že spojením obou folkově zaměřených kapel nevznikne styl našeho Čechomoru, ale těžká muzika s uplatněním netradičních nástrojů a neméně zajímavého zpěvu (např. finština). Dost bylo lidovkaření, pódium se o přestávce přestavilo a nadešel čas bojovníků ze severu – Hammerfall. Ač mě poslední album vůbec nenadchlo, tahle muzika vlastně nebyl můj šálek čaje nikdy, letos naživo to nebylo vůbec zlé. Kladiva bušila ze všech sil, náboj severského přístupu byl setsakra znát. Poslední kapela, kterou jsem měl v plánu shlédnout byli Moonspell. Portugalský doom metal, dosti náročné zakončení prvního dne, ale kdo chtěl, počkal si na ně a mohl být, myslím, spokojen… Ale to už jsem se proplétal stanovým městečkem a těšil jsem se na zasloužené spočinutí v pytli pana Spacáka.

Pátek – den druhý… Tento byl dnem, kdy se měla sejít skupina Pinkwave, jak jsem se zmínil v úvodu. Pro pochopení se pokusím popsat celou historii tohoto bláznivého nápadu. Pokud někdo alespoň jednou procházel nějaké internetové fórum nebo si četl nějaké příspěvky ke článkům na internetu, ví, že přispěvovatelé s jejich názory mohou být velmi rozliční. Rozličné příspěvky – stovky lidí, stovky názorů. Nemluvě o pravopisných chybách, které se často objevují a vůbec největším prohřeškem jsou urážky a sprosté výrazy. To všechno by se dalo najít i na fóru Masters of Rock. Jednou za čas jsem se pokusil i já přispět troškou do mlýna na diskusních tématech, a protože mě zajímalo, jak který virtuální človíček vypadá „online“, navrhl jsem, že by bylo dobré se v rámci festivalových dnů někde na chvíli sejít a podat si ruku, či popít kelímek piva a s přáním užití dobré muziky se rozloučit. Vůbec jsem nepředpokládal, co se může strhnout, netušil jsem, že by se našlo tolik lidí, kterým se tato idea pozdávala jako fajnová. Sejít ano, ale jak se poznáme? Toť z pléna fóristického vypadl ten nejšílenější nápad jaký mohl vypadnout: každý, kdož se chce sejít, musí mít na sobě růžové triko. Chápete ten propastný rozdíl mezi nejdrsnější záhrobní černotou „heavy metal fans! a našima růžovkama? No a pak už to jelo ráz naráz, vpředu nápis s „nickem“ (jméno, přihlašovací přezdívka), vzadu na zádech nápis Fórista. Kreativita fóristů byla převeliká a tak se našly výtvory srovnatelné s DaVinciho Sixtýnskou kaplí či s Muchovskými secesními obrázky. Samotné pořízení trikotů, následné barvení na „stájové“ barvy a finální výroba nápisů byla podle účastníků jedno velké dobrodružství. Sraz byl v pivním stanu na zádveřické straně. Jednotlivci i skupinky začaly pomalu plnit stoly a náhle bylo napočítáno přes třicet „zoufalců“ v růžovém. Všichni se náramně bavili, možná pohledem na sebe, možná pohledem na ostatní… Sportovní vložku rozpoutal Metthew z bratrského Slovenska (sraz měl internacionální charakter), který vyhlásil soutěž v pití piva na ex. Byl si vědom svých kvalit a soupeře porazil, sic těsně, ale přece hodnotou pod 3 sekundy!!! Věkové rozmezí účastníků činilo kolem 33 let. Konec mejdánku ve stanu byl ukončen podpisem prezenční listiny a zajímavou akcí s názvem „Najdi si fix a podepiš mi triko – aneb růžová autogramiáda“. A to již ve stanu zněly „oslavné“ písně, otevíral Horkýže Slíže – Gay and Lesbian song a Ilona Czáková rozezněla svou Růžovou (Pink). Je namístě podotknout, že se dostavily i metalové dívky a svojí přítomností rapidně zkrášlily celou naší sladkou komunitu. Co by to bylo za akci bez společného focení. Dav se srotil u loga likérky a nastalo focení. Chtěla tomu náhoda nebo jsme byli tak exotičtí, ale dokonce se objevila naše fotka v deníku Právo s nadpisem „Vizovice ohromili růžový metalisté“. Za zvuků oslavných chorálů, které snad nechápal žádný kolemjdoucí – „My jsme teplý no a cóóó, no a cóó hóhó?!?“ – jsme se seřadili do mašinky a vnikli přímo do areálu. To už byl skoro vrchol, ale aby toho nebylo málo, museli jsme se prodrat až k pódiu, kde už hráli Dark Gamballe. V kotli nejvíce vynikl kontrast růžové s černou. Na tohle teda budu vzpomínat ještě dlouhý čas.

Z dalších zabijáckých kapel, které jsem měl možnost shlédnout, bych rád jmenoval Varg, muzikanti s obličeji pomalovanými na černočerveno. Ale jejich písně byly až moc hutné, to já jsem se nemohl dočkat další mé vysněné kapely pátečního dne, moravských Silent Stream of Godless Elegy. Po prvních tónech jsem musel jít opět před pódium, abych si dopřál mezi jinými i krásu zpěvačky. Písně pomalejších rytmů, vokály obou protagonistů, malebnost češtiny a v neposlední řadě ani texty mě nenechaly na pochybách, že toto je jedna z nejlepších kapel českých (moravských) luhů a hájů. Jejich zvuk je odlišný i má jiný tématický záběr. Snad nejznámější písní je Slava, ale je úsměvné, že je naprosto jiná než všechny zbylé. Snad je to dáno textem s oslavou jara, skočným tempem nebo její „vhodností“ pro vysílání v některých rádiích, nevím… Ale zazněla, pro radost náš všech dole… Bravurní, a na jejich počest jsem ihned po děkovačce zacílil do festivalového metal-shopu, kde jsem si pořídil jejich tričko.

Zklamáním byla nepřítomnost kapely s vokalistkou – Sirenia. Bohužel se jim někde zatoulal bubeník a tak nemohli vystoupit. Dal jsem si oddych ve stanu a za zvuků Rhapsody of Fire jsem došel do areálu. Přeci bych si nenechal ujít headlinera letošního Masters – legendy glam rocku – Twisted Sister. Show začala, zpěvák s neuvěřitelným drivem pobíhal po pódiu a nabíjel davy všeobecně známými písněmi. Všichni si sborem zazpívali, songy We´re Gonna Take It nebo I Wanna Rock snad netřeba představovat. Koncert super, skvělá zábava. Po rocku „stáří“ došlo k výměně a představila se mladá kapela z Austrálie Airbourne. Mladá co se hudebníků týká, ale muzika jakoby vypadla z oka AC/DC. Nefalšovaný rock, suchý zvuk kytar. Opět nebylo pochyb o tom, že se vše točí kolem velké legrace a odvazu. Jmenoval bych dva zajímavé momenty, první, kdy se leader s kytarou oddal pokušení vylézt na konstrukci stage a ve výšce odehrál sólíčko a pokochal se pohledem na davy pod ním. Další zajímavý okamžik byl, když o svou hlavu přímo rozsekal dvě plechovky s pivem a celkem efektně valil proudy nápoje kolem sebe. Jak tohle udělal, to mi je dodnes záhadou. Poslední pozdně noční kapelou byli Watain. Přestavba pódia v kazatelnu černokněžníků dala tušit, že to nebudou písně o lásce a vzájemném porozumění. Peklo začalo – hořící obrácené kříže, dokonalá oslava bran pekelných… Zvládl jsem 3, 4 písně a odešel jsem do klidných částí vizovické kotliny a ulehl k zaslouženému spánku.

Sobota – začátek dne, jako každého jiného. Snídaně u kluků ze skláren, zhodnocení dne prošlého, posbírání posledních sil na sobotní program. Sobotní dopoledne bylo vlastně malou návštěvou přátel z Pinkwave, protože část růžováků kolonizuje na opačné straně areálu. Za zvuků Jiřího Schmitzera jsme šli s Aničkou popřát nejstaršímu členu růžového sboru Mustafovi k jeho kulatým padesátým narozeninám. Poklábosili jsme u Svijanské 11°, Mustafa mi domluvil exkurzi s nákupem ve stánku s bižutérií z chirurgické ocele u jeho, jak říká, metalové sestřičky Jany. Debatní odpoledne pokračovalo rozpravou se Zuzkou a Pavlou, (veselé holčiny) moc krásně jsme nabrali náladu na podvečerní program. Dalším vystupivším bandem byl Seven a jeho hosté. Letošní comebacková kapela byl Kreyson s Láďou Křížkem. Kreyson patřil ve své době k velmi slušným kapelám a jejich návrat do světa rocku se snaží navázat na své nejlepší roky. Zpěv již není tak brilantní, ale nějaký ten svůj „ječák“ Láďa dal. Na set Victora Smolskiho jsem šel spíše ze zvědavosti, protože Victor je luxusní kytarista, ale jen tak bez ostatních spoluhráčů z Rage to není ono. Instrumentální pojetí písní, přesná a rychlá hra je jeho devizou. Během kytarového workshopu se již vše připravovalo pro metalovou legendu U.D.O. Ten kdo se nějaký ten pátek pohybuje v hudebních vodách, nemohl přeslechnout nezaměnitelný zpěv frontmana Accept Uda Dirkschneidera, nyní působící ve své válečné mašinérii U.D.O. Malý, šedivý, zavalitý stréc (jak říká Zuzka) to rozjel na plný koule, pařba to byla ukrutná. Skupinka frňákovických nezbedů rozjela své bujaré veselí a myslím, že skvěle sekundovala pánům na podiu. Totální vypalovačky, Metal Heart, Im Rebel a nestárnoucí Balls to the Wall, to byly písně, které mají pár desítek let na kontě, ale nic jim to nevzalo na své údernosti. Bylo to úžasné i vyčerpávající, použil bych jalubský slang – bylo to „hrubé“. Po odpadnutí a vydejchání jsem měl za to, že to byl „top“ sobotního programu, ale jak jsem později s překvapením zjistil, asi tomu nebylo tak… ale k tomu dojdu. Guano Apes – německá partička, které se proslavila „snowboardistickou“ písní Lords of the Boards měla být další největší hvězdou Masters. Při poslechu poslední desky jsem byl na rozpacích, co že to chtějí předvádět na festivalu. Rock-popově zaměřené album Bel Air by se možná hodilo na Rock For People, ale s odstupem doby je pravda, že se právě v tento čas hodila hodinka oddechu. Vystoupení začalo, efektní nasvícení velkých písmen A P E S, zvuk byl pro mne až příliš basový. Zdálo se mi, že ani zpěv při starých písních neměl takovou razanci a sílu. Snad nejzajímavější byla konečná rozlučka, kdy basák při hře roztrhal struny na svém nástroji. Blížila se jedna hodina v noci, neboli ráno a já jsem nedočkavě čekal na Brainstorm. Tuto partičku jsem už viděl a tak jsem tušil, co od nich mohu očekávat. Lidí ubylo, ale věrní zůstali. Brainstorm začali svůj set, monstrózní síla, hutný (prý power) metal, no já nevím, síla to byla. Zpěvák byl strhující, skvěle dokázal navázat kontakt s publikem a nadmíru se bavil. Po každé písni děkoval, a zdálo se mi, že je až překvapen ohlasem na jejich show. Čím více písní odehráli, tím více kroutili hlavou a nedokázali pochopit, co se vlastně děje. Pecka Fire Walk With Me, to byl mazec, ale song All Those Words převálcoval vše, co stálo v cestě. Dav jako jeden hlas zpíval melodii refrénu, hudebníci stáli v „němém“ úžasu. Přidávali písně, dvě tři, nevím a kapela se rozloučila. Co pak se ale stalo, to jsem na Masters ještě neviděl. Pár lidí odcházelo a velká většina davu stála na místě a aplaudovala. Velký plakát za bubny byl svěšen, bedňáci pomalu začali rozebírat aparaturu, a lidé nechápající kapelu „vytleskali“ zpět a hrálo se dál. Nevídané a skvělé… Po tomto zážitku jsem šel spát, ale usnout mi jen tak nešlo…

Neděle – poslední den je pro mne jenom rozlučkou s přáteli a s areálem. Slunko pálilo neúprosně, ve stínu jsme mrkli na českou kapelku Dymytry, slušní týpci s maskami na obličejích. Muzika rázná, chvílemi připomínající Škwor. Nestárnoucí legenda českého „black“ metalu Torr byla pro mne poslední tečkou letošního Masters of Rock. Torr v zásadě nevybočil ze svého stylu, jednoduchá muzika, hity Kladivo na čarodějnice, Armagedon, to bylo to, co jsem si kdysi dávno pouštěl na kazeťáku.

Letošní festival byl náročný, ale vydařený. V první řadě bych chtěl poděkovat lidem z Klubu Frňákovník, bez kterých by to nebylo ono, věrným pařmenům Lubošovi, Honzovi z KH a Sekemu. Speciální dík za zázemí v pravém slova smyslu – jak „základně“ Valachian Olympic Team Vizovice, tak i podpoře v pivním stanu – Zuzce. Následný dík patří celé skvostné skupině Pinkwave, bylo to ohromné zpestření a šíleně bláznivý nápad. Nebudu jmenovat všechny, ale ti kteří mi nejvíce utkvěli v paměti: Anička, Holomoc, Ratulka, Gagoolka, Mustafa, Bazihij, Matthew, Chip, Dolli, Opker, Mech, Gogo, Hyky… a vůbec, všichni jste byli dokonalí!!!

Tak Zdar Jak Sviňa a možná za rok!

MartyS