Metalfest 2012

Metalfest 2012

Nejsem kdovíjaký hudební recenzent a tak moje pojednání o prvním, větším metalovém svátku toho roku bude probíhat ve všeobecných rovinách. Chtěl bych se zmínit o subjektivním festivalovém prožitku, ke kterému patří i cestování do místa dějiště, střetávání se zajímavými přáteli apod.

Moje cesta na plzeňský svatostánek Metalfestu začala příjezdem kamarádů Drobečka a Vítka. Naložil jsem do Drobečkova zánovního vozu značky Citroen svůj bágl a zvoláním: „Můžeme!“ se vozidlo rozjelo… Měl bych ještě podotknouti, že jsem se na tuto strastiplnou cestu vybavil vzorně.

Abych nestrádal žízní, zakoupil jsem si jednu plechovku 0,5 l Gambrinusu desetistupňové voltáže. Pokud zněl můj rozkaz „Můžeme!“, jistě to znamenalo, že tento nápoj byl hmatem americké rančera právě otevřen a jeho orosená hliníková nádoba třímala v prohlubni odklápěcího stolečku zadních sedaček. Pokud si někdo myslí, že akcelerace francouzského vozu s motorem 1,6 l nedokáže vypálit rychleji než sportovní vůz WRC tak je na velkém omylu! Koně v motorovém prostoru se vzepřeli a pneumatiky značky Michelin jen stěží přenášely kroutící moment hřídele na rozpálený Sedlčánský asfalt… přesně v tento moment plechovka zlatavého moku opustila své výsostné místo a skočila do mého klínu. Jako přídavek k tomuto přemetu začala pěnit a stříkat jak italská renesanční kašna. Automobil se na můj pokyn zastavil po 4 metrech a já jsem vystoupil z padesáti procent v promočeném stavu. Můj odér se náhle změnil a já mohl hravě konkurovat pivním lázním. Vystoupil jsem, nechal jsem se „okapat“ a pokračovali jsme ve slibném startu. Během prvních kilometrů jsem dosrknul dva hlty pivka, přesně to, co zůstalo v útrobách plechovky a zkušeným nastavením ofukovače zadního prostoru jsem se jal odpařovat nedobrovolně nabyté vodní skupenství v mých oděvech. Další testování dovedností vozu se přeneslo na účinnost kotoučových brzd. Nejednou nás zachránily od jisté srážky, ale vše dobře dopadlo a svižně jsme se přibližovali ku Praze. Aby naše cesta nebyla tak jednotvárná, Drobeček nachystal další překvapení v podobě cesty mimo „placené úseky“. Placený úsek, jak je definován silničním zákonem, je ten úsek dálnice, který možno užívat pouze v případě zakoupení dálniční známky. No, a tu jsme tedy neměli. Takže, v centru Prahy, jsme nabrali bratránka Filipa a po dlouhých štrapácijích jsme přemluvili navigaci „Máňu“, aby její, potažmo náš směr byl pouze a jenom po silnících prvního až čtvrtého řádu. Máně to nebylo tak úplně po chuti a tak, jako každá žena, trochu stávkovala. Vybírala ty nejhorší úseky, zřejmě se snažila rozšířit naše kulturně-historické obzory a tak jsme jen tak-tak minuli Zlatou kapli na Karlštejně, a když byly naše „kroky“ nasměřovány na středověké hrady Žebrák a Točník, řekli jsme dost a Mániny rozlety jsme korigovali s klasickou, papírovou mapou. Hodiny ubíhaly a my jsme jenom smutně koukali do programu festivalu a modlili se za to, abychom stihli alespoň tu poslední kapelu pátečního setu.

Amfiteátr jsme našli poměrně slušně, samozřejmě, že zvyšující se koncentrace „černooděnců“ nám byla střelkou kompasu ukazující neomylného cíle. S Filipem jsme si šli najít nějaké tiché a romantické místo ke stavbě našich dvou plátěných hradů. Drobek a Vítek zkušeně sestanuli na parkovišti a šmahem vůz přestavěli na lůžkovou úpravu. Než bys řekl „švec“ byli jsme zase všichni pohromadě, ale tentokrát už uvnitř areálu a sledovali probíhající vystoupení legendy všech rockerů, skupiny Uriah Heep. Výkon pánů na pódiu byl brilantní, zvuk excelentní. Řekl bych, velmi skvělý vstup do festivalového dění. Rád bych ještě podotkl, že můj oděv byl již zproštěn vlhkých stop po pivu a pouze čichací zkouška by mohla napovědět o mé historické pivní tragédii.

Pár vět k areálu. Prostranství je řešeno jako amfiteátr, do svahu postavené hlediště, první třetina s posezením na lavičkách, horní sekce je už prosta posezeního, ale návštěvníci mohou svalit svá unavená těla na travnaté plochy. Nejvrchnější část je věnována stánkařům, kteří nabízejí všeličné dobroty. Pivo, světe div se, se točilo plzeňské, jak Gambrinus 10°, 11° i plnotučné se dalo najít. Festival se honosil „nálepkou“ EKO, což řečí organizátorů bylo zálohování kelímků a jejich návrat do procesu neustálého plnění a vyprazdňování. Pro návštěvníky to znamenalo dvě věci, první tu méně atraktivní, to jest, že kelímek si museli opatrovat jako oko v hlavě. Záloha byla 50,-Kč, což není právě málo. Kelímek byl vyroben z tvrdšího plastu s funkčním závěsným ouškem. Příjemnější věc, environmentální aspekt celého recyklačního procesu byl všudypřítomný, areál i jeho okolí nebylo zatěžováno kelímky od piva, což bylo skvělé.

Vrátím-li se k dalšímu programu pátečního podvečera, vyzdvihl bych rovnou další kapelu, kapelu W.A.S.P. Tento rok slaví 30let na scéně a tak jsem s radostí přijal jejich pozvání ke společné oslavě. Samozřejmě, že nechyběly klasické rekvizity, jako módní doplňky tvaru kotouče cirkulárky. Jako protipól vystoupení WASP byl set Megadeth. Legenda thrash metalu, stejná líheň jako Metallica, hudební stálice. V pátek bylo všechno jinak, zvukař deklasoval songy do šedého průměru, Dave Mustain standardně mečel text mezi zuby bez jakékoliv chtěného kontaktu s publikem. Jako headliner u mě propadli a pokud by měla být v budoucnu další příležitost je vidět, klidně si jí nechám ujít. Tím páteční program pro mě skončil, nezbývalo než udat směr a vyrazit do spacáku.

Sobotní festivalovou produkci začala kapela Huntress se zpěvačkou. Následovali Nexus Inferis, žánr, který mi je cizí. Ale česká domácí scéna vyvrhla na prvního našeho zástupce – band Dymytry. Jak jsem předpokládal, znovu bylo na co koukat a opět bylo co poslouchat. České texty se přímo nabízejí k alespoň nějakému sborovému zpěvu, došlo i na bubenické sólo Miloše Meiera či o hvězdu jednoruč kytaristy. Hodnotím velmi vysoko, spokojeně aplauduji a odcházím si odpočinout. Vlastně odpočinek byl zpestřen společným setkáním se skupinou recesistů, růžových PINKWAVE. Téma našeho teamového setkání se ustálilo na osvětové myšlence z oboru meteorologie, proběhla ojedinělá rozprava o dešťoměrech a jejich důležitosti v moderním životě. Jo, mazec, trochu těžce stravitelné, ale vydatné téma.

Koho jsem si nechtěl nechat ujít, byl český Arakain. Letos jedou šňůru vzpomínkově laděnou a tak bylo příjemným překvapením, že si pro plzeňské publikum připravili „thrash set“. Songy jako Pán bouře, Gilotina, Kamennej anděl či 311.peruť jsem naživo neslyšel ani nepamatuju, moc pěkné vystoupení, kterému myslím neubrala ani výměna leadrů za mikrofonem v letech 2005.  Následující Powerwolf jsem si jakžtakž pamatoval z loňského Masters of Rock, ale opravdu jenom mlhavě. Nyní, na Metalfestu se jednalo o velmi intenzívní shledání s touto partičkou. Zpěvák nejdříve kadidlem posvětil svou kazatelnu (pódium) a pak už následovala energií nabitá třičtvrtěhodinová pouť metalem. Show a spolupráce s publikem byla přímo učebnicová, i my, „poutníci satanovi“ jsme si to dost vychutnali. Posledním, posobějdoucím uskupením byli němečtí Axxis. Obvyklé zpěvákovo zpestření, kdy si vytáhne z davu nějakou „nešťastnici“ a začne s ní konverzovat (anglicky) tentokráte padlo na úrodnou půdu. Slečna celkem obstojně rozuměla, což se u masterovské Johany nedalo tvrdit a i s půjčeným hudebním nástrojem si poradila (chrastící bubínek). Axxis je sázka na jistotu, myslím, že je to ta muzika, která prostě neurazí. S následujícím seskupením jsem měl dočinění už kdysi a spočinul jsem na přesvědčení, že hudba hrubého zrna v podání polských Behemoth není mé duši svorně nakloněna, nýbrž naopak. A tak jsem si s klidným svědomím šel relaxovat do vyšších pater amfiteátru. Provedl jsem obchůzku známých, pokecal s dočasnou brigádnickou hajzlbábou Aničkou nebo s osazenstvem od šperkařského stánku Janou a Mustafou. Zevlování mi pokrátilo čekání na poslední nářez, skupinu Kreator. Hustá umělá mlha odstartovala show, budiž pochváleny kulisy, které umocnily syrový styl „old school thrash“. Vystoupení podtrhlo kvalitu Kreator a dalo již úplně zapomenout nemastným-neslaným Megadeth. Tím se sobotní noc přehoupla do nedělního vstávání.

            Není od věci vzpomenouti na šílenou zvyklost stánkařů, opatřit svojí nálevnu nějakým hodně silným hudebním aparátem a nepřetržitě lidi „masírovat“ různorodou muzikou. Ono ve tři, čtyři ráno už to jde celkem na nervy, tuším, že v tu noc jsem reprodukované Judas Priest přímo nenáviděl… Ráno se jen vzdáleně podobalo slunečnému dni, oblohu zdobily mraky a přidal se i skromný deštík. Lidé se pomalu trousili do areálu a tak otvírači Warhawk měli nelehkou úlohu zaujmout ranní ptáčata a bojovat i proti nepřízni počasí. Hudba, kterou českobudějovičtí odchovanci valili, byla ovlivněna stylem „power metalu“. Je též na místě poznamenat, že se jedná o mladou kapelu, která může mít před sebou třeba slibnou kariéru, kdo ví… O předobědovou náladu se postaral Fleshgod Apocalypse. Znovu bych dodal, že šlo o songy velmi těžce zpracovatelné, image roztrhaných komorních muzikantů ve fracích násobila brutální muzika stylu „je jedno co hraju, hlavně, že je to nahlas“. Snad jenom stylové piano na pódiu, dodalo nálepku jakési výjimečnosti.

            Za zvuku Fleshgod jsem šel do stanového městečka sbalit saky-paky. Čas odjezdu byl jasně stanoven a časový plán musí být dodržen, o tom žádná. Všichni jsme se nalodili a vyrazili směr Praha a pak dál, Polabí… Kilometry silnic zkrápěly vytrvalé kapky a do hlavního města jsme dorazili bez větších potíží. Navigace Máňa vyndala poslední svůj trumf a na jedné velmi rušné pražské křižovatce udala směr rovně, a když jsme bez okolků poslechli její rozkaz, v mžiku jsme se ocitli v podzemních garážích. Provedli jsme nejkratší možnou variantu, jak se bleskově dostat z labyrintu sloupů a parkovacích míst, ale navigaci jsme tentokrát svěřili Filosovi, který už byl na Smíchově skoro doma. První výsadek tudíž proběhl v Nuslích a po rozloučení jsme se již řítili směr Sedlčánky. V pořádku jsem dojel do svého bydliště a poděkoval všem zúčastněným kamarádům za odvoz a společnost.

            S odstupem času si říkám, že to byla super povedená akcička, díky všem, které jsem měl více či méně po boku, a tak nezbývá než ještě jednou vzdát hold Drobečkovi, Vítkovi, Filosovi a pak bandě růžováků, Anče, Mustafovi, Janě ze „šperkovny“ a všem ostatním, na které jsem samozřejmě zapomenul.

Tak třeba zase někdy příště, za pár dní bude vyvrcholení letošní metalové sezóny – Masters of Rock – a tak se mám určitě na co těšit. Pokud to bude ve stejném stylu jako Metalfest, tak bude na co vzpomínat, na to vemte jed!

Martin