Masters of Rock 2012 – 10. výročí festivalu

Letošní, jubilejní Masters of Rock ve Vizovicích byl naplněn očekáváním všech posluchačů rockové muziky. S blížícím se termínem vyvstávaly spekulace, která „velká“ kapela bude oznámena. Překvapením pro mnohé bylo, že žádná extra bomba během roku nepřišla a tak nezbývalo než doufat, že obecně známé kapely, které nemají několik settisícový rozpočet na účinkování, předvedou to nejlepší a řádně s námi oslaví 10. ročník.

Den nultý – středa

Jak již bývá zvykem, festival pro mě začíná už ve středu. Sice se první tóny rozezvučí až ve čtvrtek, ale nedočkavost a lačnost po atmosféře a známých, které vidím jednou do roka je tak silná, že prostě musím jet den předem. Společně se Ivou, Michalem a Sekem jsme vyrazili vláčkem do Kolína. Ve zpožděném rychlíku z Prahy seděl už Vojta, který nám držel místa k sezení. Cesta do Vizovic utíkala velmi příjemně, naštěstí jsme se nedostali do problémů, které provázely cestující během dne, kdy na trati bylo strženo trakční vedení a vlaky se dostávaly do ukrutných zpoždění. Finální přestup v Otrokovicích je pokaždé testovací zkouškou, co dokáže motorový vůz typu M152 uvést. Davy černooděnců se namačkaly do prehistorických vagónků a pak jsme dál ukrajovali poslední desítky minut ze čtyřhodinové cesty…

Vizovice, konečná stanice… vystupujeme, někteří vypadávají, záleží podle toho, jak kdo dodržoval pitný režim. Ubytovat se jdeme najisto, jako v posledních třech letech stanujeme na terasovité loučce za mírný poplatek 200,-Kč na celé festivalové dny. Cena je vykoupením z přeplněných stanových plání, které obklopují celý areál, a zatím musím konstatovat milou skutečnost, že spolustanující vždy dodržovali noční klid a chovali se nadmíru slušně. Poblíž, vlastně na kraji pozemku parkoval již Honza z KH a jeho (poté už i náš) kámoš Chlup. Po postavení našich příbytků jsme se společně setkali s družinou – jak s kluky z Valachian Olympic Teamu (stánek místních sklářů U Kozla) tak i se zbytkem členů našeho klubu a známými. Dali jsme si po uvítacím drinku a posléze jsme ustanuli v poloze „ležmo“ v našich stanech – museli jsme nabrat sil na den první, otevírací…

Den první – čtvrtek

Čtvrteční dopoledne bývá dobou nekonečného čekání na otevření areálu. Tento čas jsem si krátil posezením u stánku a návštěvou Gogolandu (opačné strany areálu). Počasí bylo vlídné, ani zima ani vedro… Kolem poledne dorazila vozmo dvojice Hjůsten/Pájina, které jsem nanavigoval do našeho základního stanového tábora, a tím mé služby spojené s ubytováním byly vyčerpány.

Ještě před otevření bran pekelných jsem musel pořešit zapeklitou situaci, kdy Iva radostně vyndavujíc lístek na Masters z kapsy, brilantně utrhla kontrolní ústřižek ze vstupenky. Co naplat, jak se píše na všech sloupích, lístek bez kontrolního ústřižku je neplatná věc a tak jsem se nabídl, že tuto nemilou záležitost vyřeším. Obrnil jsem se trpělivostí a vyjednávací schopností a vyrazil jsem. Děvčata u pokladny mě poslala k bezpečnostní službě, která má na starosti kontrolu na vstupu. Narazil jsem naštěstí na jednoho maníka, který se mi pokusil trochu pomoci, druhý svěřenec bezpečností agentury se tvářil jako ředitel vesmíru a přilehlých galaxií, a tudíž nebyl ochoten se v celé záležitosti nějak angažovat…. posléze jsem zjistil proč, měl důležitý úkol, dálkovým ovladačem otevíral a zavíral hlavní železnou bránu. Práce to byla šíleně svědomitá a plná koncentrace mu nedovolovala ani komunikaci, natož aktivní řešení tak nepodstatného problému, jaký byl znehodnocený lístek. Ke vstupní (zatím zavřené) bráně došel i nejvyšší náčelník agentury, měl pod palcem životy a bezpečnost nás všech, to jsem na něm poznal! Celou záležitost jsem mu detailně vysvětlil a on si lístek vzal k sobě. Přikládajíc ústřižek ke zbytku lístku testoval, jestli náhodou nebude obětí podvodu století a potom z jeho rtů vyšel rezultát: „vypadá to, že to k sobě patří, až půjdete do areálu, odkažte se na mě, já to zařídím“. Tím byla vlastně sjednána další audience u nejvyššího náčelníka a jednání jsem považoval za velmi slibné, ba úspěšné! Lístek jsem zabavil a tak se Iva stala mojí rukojmí a její neblahý osud byl v mých rukou – jak vzrušující, připadal jsem si jako římský vládce po gladiátorských zápasech – buď zemřeš nebo budeš dál žít…

Jak jsem doufal, vstup i s touto „nemocnou“ vstupenkou prošel bez větších komplikaček a tak jsme si mohli vyzvednout CD MOR12 a jít na první prohlídku areálu. Obavy z pokácených stromů na place byly zažehnány, dřeviny sic doznaly brutálního průřezu, ale náš, posvátný Frňákovník byl tam, kde jsou všichni na něj zvyklí. Se začátkem hudebního programu došlo i na tradiční akreditaci, letos bych to nenazval akreditací, ale volným stánkovým prodejem kartičky s programem, ale nechci ostatním brát nadšení a iluze ze společného členského zážitku. Pokud letos bylo 10. výročí festivalu, tak se i náš spolek Frňákovník pyšnil menšími kulatinami – bylo to právě 5 let, co jsme společně s Drobečkem řekli tu bájnou větu: „ sejdeme se pod Frňákovníkem…“ a od té doby se tak pravidelně stává. Letos Drobeček kvůli rodinným důvodům (narození dcerky Viktorie je taková událost, že zastíní veškeré pozemské radovánky, třeba i Masters…) nedorazil, ale budiž pozitivní skutečností, že někteří jedinci se jeho bláznivé nápady snažili slušně alternovat. Vzpomínka na naší pětiletku jest připínací placka s logem stromu, kterou vymyslel Honza od Hrtůňů a všichni ji bez výjimek s nadšením nosili.

A teď už pár vět ke kulturnímu dění na festivalu – předem bych rád poznamenal, že nejsem žádný hudební kritik, kapely a muziku beru tak, jak působí na mě, buď mě to chytne „za chlupy“ nebo je to pouhé nicneříkající hudební těleso, které se nijak zásadně nevryje do mých pocitů…

Otevírací kapelou byly Legendy se vrací, skvělá čtveřice muzikantů, která svojí unplugged verzí známých rockových hitů pobaví každého. Mnoho let byly otevírači místní Fleret, ale myslím si, že se i Legendy zhostily svého úkolu s bravurou jim vlastní. Další, již elektrizovanou sestavou byli němečtí Salvatio Mortis, nijak mě neuchvátili… Na co jsem se ale těšil, to byla dnes již známá sestava z Rakouska – The Sorrow. Jejich řízná, metalcore muzika, vzbudila vyznavače divokých kruhových tanců a obdobně nastartovala i mě. Nepouštěl jsem se samozřejmě do těchto extrémních tanečních kreací, ale v blízkosti pódia jsem si užil vše, jak se patří. Slovenskou veselou partičku netřeba představovat, Horkýže Slíže je úsměvná a zábavná kapela, na kterou letos, ostatně jako vždy, dorazilo nespočetné publikum fanoušků. Horkýžové jsou muzika na oddech, pro zasmání… Další, to už teda zaoceánskou kapelou byli Kamelot. Budiž mi polehčující okolností, že jsem je naposlouchal v poměrně nedávné době. Místy se mi zdál zpěv lehce nejistý (první koncert s novým zpěvákem), ale celkový výkon byl uchvacující, opravdu se mi to líbilo. Jediná letošní kapela s visačkou „Dinosaurus“ byli irští Thin Lizzy. Songy byly zastřeny prachem staletí, ale song Whisky in the Jar rozproudil každého. Vystoupení neurazilo, ale samozřejmě na své favority jsem teprve čekal. Největším tahákem prvního dne byli Within Temptation. Naposledy jsem je viděl někdy před půl rokem v Praze na samostatném koncertě, tak jsem tušil, co se asi bude dít. Zase bylo na co koukat, skvělá muzika, excelentní hlas zpěvačky a doprovodná show na obří obrazovce posunula místy až popovou muziku ke hranicím výjimečného zážitku. Byl to koncert, na který se nezapomíná, měl jsem z toho skvělý pocit. Nadšení jak diváků, tak i skupiny umocnila gratulace k probíhajícím narozeninám zpěvačky Sharon, které právě vyšly na jejich koncertní den. Poslední noční kapelou se stali Bloodbound… ale to už jsem si to štrádoval unaveným krokem do stanu… Za zvuků prvních písní jsem usnul.

Den druhý – pátek

V pátek jsem probouzel do hezkého dne, ale postupně se nebe začalo kabonit a přidal se i lehký deštík. Nebyl to normální pátek, ale pátek třináctého, ale hlavně, byl to den srazu Pinkwave, růžových bláznů – Fóristů Masters of Rock. Přehodil jsem se do slušivé růžové (když mě spatřila Zuza, na férovku mě častovala, že vypadám jak idiot) a šel jsem na určené místo srazu. Sraz se konal v Gogolandu ve velkém pivním stanu. Když budu tvrdit, že to byl takový druhý headliner tohoto festu, nebudu daleko od pravdy. Všichni růžováci, do jednoho, poctivě nakoupili, nabarvili svá trička, Chip vyrobil obří vlajku s nápisem Masters of Pink 2012, děvčata (Holomooocky) připravila apartní náramky na ruce. Začala veselice, zazněl hymnus Pink od I.Czákové, podepisovala se trička, společné focení u znaku likérky, pověstný vláček nás dovezl až před hlavní stage, kde hrála nějaká kapela, která vůbec nevěděla, o co jde. Myslím, že jsme vzbudili u kolemjdoucích obdiv, rozčarování a možná i závist, ale není nad recesi a nadhled, chuť si ze sebe udělat srandu. Sešlo se nás přes 50 a oproti minulému roku jsme nabrali nové členy, kterým, alespoň podle jejich slov, se to moc líbilo… S nejstarším členem Mustafou, jsme posléze shrnuli celé růžové řádění takto: naprosto skvělá akce, která prostě musí pokračovat. Musty jako ideový vůdce Pinkwave nám, přípravnému výboru, bude vždy oporou. Nesmím zapomenout též na Metthewa, který pilně propagoval celou sešlost, kde se dalo.

Jelikož deštík neustával, skočil jsem se převlíknout do suchého oděvu a pod úkrytem pláštěnky jsem spěchal na plac. Měli hrát Suicidal Angels, ale bohužel nedorazili a tak kapela Vitacit začala o trochu dříve, než byl plán. Co říci k Vitacitu? Láďa Křížek není to, co byl, Dodo Doležal už ve Vitacitu nehraje… průměrný zážitek. Následující partička, kterou jsem chtěl shlédnout, byla Sirenia. V souboji ženských hlasů brala vítězství Sharon z WT, Sirenia byla místy trochu jinde, neřekl bych, že to bylo stoprocentní. Kapelu Freedom Call jsem poslechl tak z půlky, není to můj šálek kávy. Na co jsem se těšil, spíše byl zvědavý, byli klasičtí thrasheři Exodus. No, čekal jsem chlív, ale že bude takovej, to tedy ne. Zpěvák neustále hecoval své fans, na place se řádilo, circle-pit byl na denním pořádku, Wall of death brala dech a celkově to bylo brutální vyznání jednoho metalového stylu. Co bylo naprosto geniální, byla radost všech na pódiu z hraní. Různě kolem mikrofonu poskakovali i bedňáci a doprovod, kompletní energetická bomba. Naše Pájina vyřvávala nepublikovatelné věci, pařila jak o závod. Po skončení jenom chrčela a neustále opakovala: „až přijedu domů, to bude první, co si stáhnu“. Ještě jsem to nějak vtipně komentoval, ale ona byla nad propastí blaha, tak jsem jí v tom nechal. Návratem do světa klasické muziky, myšleno metalové, byli Unisonic. Zvuk oprávněně evokoval staré dobré Helloween, i na pár písní z metalového pravěku došlo. Zřejmě největším trhákem pátečního dne byl Edguy. Podle návštěvy posluchačů bylo jasné, že jde o prověřený band s početnou základnou věrných. Tento styl muziky mě moc nebaví a tak jsem šel spočinout ke plotu, abych nabral sil na poslední kapelu. Jenom úryvek písně od Iron Maiden mě krátce nakopl do bdělého stavu, ale to bylo asi tak jediné, co zazářilo v tuto pozdní hodinu. Padesát minut po půlnoci pódium zachvátila industriálně-metalová horečka a švédští Pain drtili zbylé publikum hudební produkcí. Oplatilo se mi počkat a schovat si poslední síly pro skvělé písně se zvláštním, elektronickým soundem. Pak už jenom děkovačka, potlesk a cesta na kutě…

Den třetí – sobota

Sobota ráno, klasická ranní rutina, snídaně u kluků z Valachian Olympic Teamu. Obloha vlídně propouští paprsky slunce, zdá se, že bude hezky. Na dopolední program jsem si připravil tradiční obchůzku Vizovic „po černé“, v zásadě jde o první okruh křížové výpravy. Vyrážíme od nádraží, procházíme sídlištěm, na mostku přes Shit River se kocháme rybičkami. Pájinu v tu chvíli nemůžeme odtrhnout od říčky, později zjišťujeme, že objevila ve vodě použitý kondom a rázem se z ní stala chlípná fotoreportérka (mě to pořád vrtalo v hlavě, že jí ty rybky tak učarovaly…). Černá stezka pokračuje městem, přes náměstí, dále kolem zámku a horního náměstí, kolem benzínové pumpy. Cesta se stáčí mezi obě stanová městečka, kocháme se povalenými ToiToi budkami. Přecházíme druhý mostek přes vizovickou bystřinu, otužilá děvečka v ní provádí celotělovou očistu. Kolem podnikové prodejny R. Jelínka vnikáme druhým vstupem do areálu. Sedáme do velkého pivního stanu, kde po očku sledujeme velkou obrazovku s přímým přenosem dopoledních kapel. Pája vymýšlí zběsilé jídelní kombinace, utopenec, vařená kukuřice, zmrzlina… vedle sedí Hjůsten a jenom vzdychá, prý potí behemothí nedobrotu a chce už být doma – klasický kocovinový stav.

Po poledni jsme byli přizváni kutnohorskou „cateringovou“ společností ke společné barbecue party. Honza a Chlup roztopili gril a pak začali servírovat dobroty, co svět neviděl. Chuťové buňky jsme pročišťovali Čegevarou, nápojem na bázi lihu a karamelu. Bujarou veselost umocnil Seke, který v kleci na čuníky věrně napodoboval vepře.

První kapela dnešního dne – Citron. Je to má legenda, a tak jsem byl zvědav, jak se s tím kluci z Ostravy poperou… že se prali statně, dokázal i potlesk přihlížejících. Velký podíl na úspěchu měl i zpěvák Fanny, který zaskakoval za Standu Hranického. Nechci nějak shazovat Standu, ale Fanny je prostě lepší. Při písni Moravská děvčátka přišlo i na menší oživení, když dvoučlenné dámské křoví, nechalo své svršky ta tam a ke konci písně bylo již velmi spoře oděno. Citron tímto potvrdil, že i tak staré písně jsou skvělé a kapela patří na čestné místo domácího hard-rocku. Další uskupení Kissin´Dynamite jsem pozoroval ze stanu Red Bull, protože opět počalo poprchávat. Na tuto, kdysi mladší kapelu nám společně s Romanem a Honzou svitly vzpomínky, jak mě právě oni dva pomuchlali hruškovými kompoty… to se ale psal rok 2009. Letos si na mě ale nepřišli, hošánkové, v úlu R. Jelínka jsem si objednal nízkooktanový likérek a připili jsme si na další roky a střetávání ve zdraví a pohodě.

Když už zazněl Vitacit, Citron proč neshlédnout Arakain. 30 let na výsluní českého metalu dává záruku dobré muziky. Za tu dobu se v tomto hudebním tělese prostřídalo jenom pár muzikantů, největší změnou byl odchod Aleše Brichty. Arakain začal písní 80tých let, Nesmíš to vzdát a pak už upaloval desítkami let jejich tvorby. Proti toku let začal obracet až po uvedení Lucky Bílé, která zazpívala své písně, jako kdysi dávno, plus ještě přidala Brichtovy Ztráty a nálezy a jednu novou – Tygřici. Zasloužený aplaus… Na oblíbené místo pod Frňákovníkem jsem spočinul až před setem Korpiklaani. Areál už byl dosti našlapán a nikoho neodradila ani nepřízeň počasí. Pralesní muži rozproudili krev všech, folkově laděné vypalovačky spolu s finštinou uvařili směsici nespoutané veselice. Vždycky mě dorazí předcházející diskusní příspěvky o tom, že Korpiklaani tu byli už po několikáté, a že je to prostě nuda… pak, když přijde na lámání chleba, je plac zaplněn „po strop“ a všichni společně křičí Beer, beer! nebo Vodka, vodka… Hudební soubor Stratovarius jsem vynechal, šel jsem se podívat do „zákulisí“ areálu, do prostor, kde se čile obchoduje s oblečením, šátky, šperky, náramky a všemožnými módními doplňky. U stánku fy Skalimar jsem se „zasekl“ u Mustafy a jeho milých skorosestřiček. Pokusil jsem se jim zpříjemnit celodenní dřinu za pultem stánku a na oplátku mi byl nabídnut voňavý mátový čaj. Aby toho zdraví nebylo víc než dost, ucucávali jsme indiánským stylem paroháče (Jagermajstra). Atmosféra na stánku mě vcucla tak, že jsem málem zapomenul na hlavní hvězdu sobotního večera – Nightwish. K našemu posvátnému stromu jsem se prodíral už s velkými obtížemi a tlačenice v davu přibývala. Koncert začal, vzpomenul bych na pěknou pódiovou show, ohnivé efekty… Muzika pro mě není tak úchvatná a oslnivá, takže jsem vše pozoroval jenom jako nezaujatý divák. Pokud bych měl srovnat letošní vystoupení s tím, které se konalo v roce 2009, musím konstatovat, že tentokráte byl zpěv mnohokráte lepší a celkový dojem překvapil. Ale jak říkám, není to srdeční záležitost… To další, poslední „model“ na téma variace na metal, byl pro mě působivější. Pár minut před jednou hodinou ranní se rozezvučely tóny Deathstars. Nikomu nevyvracím tvrzení, že jsou jejich písně v podobném duchu a schémata songů jsou jednoduchá. Ale osobitost členů, vizáž zombie z jiných světů je natolik jiná, že mě nenechali odejít i přes naprostou únavu mé tělesné schránky. Zasloužený potlesk a odchod do stanu, to byly dvě věci, které se mi udály kolem druhé hodiny ve vizovické kotlině…

Den čtvrtý – neděle

Neděle je dnem posledním. V mém případě je neděle zkráceným dnem, protože z festivalového opojení odjíždím většinou kolem poledne, Ono se též říká „v nejlepším přestat“ a zde to platí doslova. Pouze dvě kapely jsem měl na dopoledním hledáčku. První byla Salamandra – odborníci je škatulkují jako power-metalové uskupení. Během písně věnované tomuto festivalu byli přizvání k mikrofonům i dobrovolníci, kteří s kapelou zapěli refrén. Poslední sestavou mého letošního kulturního dostaveníčka byl Škwor. Asi nemá cenu nějak zdlouhavě popisovat, dnes už kultovní partičku, muzika úderná, vystoupení a hudební zážitek k všeobecné spokojenosti. No, a tím byla pro mě uzavřena letošní letní scéna Masters. Nezbývalo, než se rozloučit se všemi přáteli, se kterými jsem strávil hezké chvíle u našeho stromu či jinde, třeba u stánku mimo areál.

Cesta domů byla opředena dobrodružstvím, které umí vyčarovat jen a pouze České dráhy. Zpoždění, přecpané vagóny, ujeté navazující vlakové spoje…

Závěr

Masters of Rock 2012 je za mnou. Tentokrát pozbyl ducha, upnutého na hudební megastar. Neočekával jsem, vzhledem k vystupujícím kapelám, nějaký exklusivní top-kulturní zážitek. Ale co jsem čekal a naplnilo se, byla skvělá atmosféra našeho klubu Frňákovník, zase o stupínek lepší prostředí areálu (zálohované kelímky a pořádek) a bezkonkurenčně nejlepší recese roku – sraz Pinkwave.

Díky všem a již se těším na 11. ročník…

Martin