METALFEST 2013

Do města piva a metalu jsem se chystal i proti nepřízni počasí. Celý týden jsem sledoval předpověď počasí, která nevěštila nic hezkého. Hodnoty   srážek, které měly padnout během festivalu, převyšovaly o dva řády hodnoty vypitých piv v amfiteátru Lochotín. Nezbylo než se vybavit jak na rybářskou expedici, všechno prádlo, oděvy, boty násobit dvěma až třemi. Ve voze jsem provedl lůžkovou úpravu zadní sekce a vyrazil na západ.

K místu dění jsem dorazil v pátek odpoledne, již za bezdeštného počasí a rovnou zaparkoval na parkovišti pro ZOO. Po předešlých dnech bylo na okolních loukách, kde parkovaly vozidla a stály stany znát, že vydatnost deště začíná měnit romantické luční zátiší v nekompromisní blátivou žumpu. Nabalil jsem vše potřebné a vnikl jsem opáskujíc se u vstupu do areálu. Právě vystupivší Crusified Barbara servírovala lidem svůj dívčí hard-rock. Za jejich zvuků jsem pomalu rekognoskoval terén, setkával se s přáteli a radoval se z aktu střetnutí. Dole, na pódiu se zatím předváděl Pink Cream 69, na můj vkus až příliš uhlazený styl muziky. To ale další, mohu-li konstatoval legenda, zakládající člen kapely Accept, zpěvák Udo Dirkschneider se svojí kapelou U.D.O., se jinak obul do svého setu písní. Mašina metalu U.D.O. postupně hutnila svůj projev a malý, kulaťoučký dědeček svým charakteristickým zpěvem vléval do prokřehlých těl novou, životabujnou dávku energie. Zazněly novější, ale i staré známé písně z přelomových alb (např. Metal Heart, Balls to the Wall). Závěr dne patřil Satyricon, ale to už není můj šálek čaje, tak jsem jejich vystoupení sledoval tak „na půl oka“. První den byl za mnou…

Sobotní ráno se obešlo bez deště, ale za zvuků prvních tónů se obloha rozhodla zkrápět účastníky bezezbytku. Nemastný neslaný Eagleheart otevřel první víkendové festivalování. Živější Accuser dávkoval svůj zemitý thrash metal a bylo jen ke škodě, že nedostali svůj prostor v podvečerních hodinách. Česká partička Sebastien (a hosté) zazářila progresí power metalu a svým projevem se nenechala určitě zahanbit. Dalším, pro mě nudným, účastníkem sobotní seance byl Daniel Krob. Nezahrál nic, z čeho bych byl na větvi či na jiném vysoce postaveném postu. Válečníci Ex Deo, si pohráli na žoldáky řecko-římských válek a proklestili cestu „kozlům“ z Milking the Goatmachine. Obé partičky bez větších zářezů v mém top-žebříčku kapel. Nadprůměrně potěšili Bloodbound, vystoupení potěšilo a nezarmoutilo. Pokud bych měl definovat kategorii „Úlet dne“ tak by to byli zajisté Kataklysm. Dovedli spřízněné duše do transu a nechali zapomenout na všudypřítomné bahno a špínu. Pod pódiem se skupinky odvážlivců jaly povznésti krokové variace do pekelných bran soutěže „Když se v peklu tančí“, a že „tanec“ ovládaly s nadlidskou  bravurou, postoupily i do druhého kola, které se odehrávalo přímo na pódiu se záštitou ochranné agentury. Kataklysm Party – to bylo oč tu běží a to bylo to, co udělalo tuto bandu výjimečnou pro tento den (jenom pro tento den???). Z pochmurně mlhavých oparů vyvstali Katatonia. Pomalu valící se tempo umocňovalo atmosféru deštivého podvečeru. Musím přiznat, že se mně moc zalíbili. Hřebem dne se měla stát Sonata Arctica, leč nejsem příznivcem této finské slaďárny a šel jsem po dlouhém dni spát. Ještě bych měl možná dodat, že i přes nepřízeň počasí jsem vyjma poslední kapely shlédl všechny muzikální uskupení. Samotný den frnknul až jsem se divil, o skvělou náladu se postarala „imperialisticko-kapitalistická“ partička z Německa a Rakouska, s kterou jsem vedl opravdu zanícené debaty a všech možný tématech. K večeru mě vysvobodila Lidi a trochu mi pomohla z lingvistické letargie. Byli jsme asi tuze veselá banda, protože se na nás neustále nabalovali další kolemstojící lidé a začínalo to připomínat europoslanecký mítink debatující o příspěvcích do fotovoltariky…

Neděle se po ránu tvářila, že nespadne z nebe ni kapky, ale zdání klamalo. Enforcer začal svojí produkci a začalo krápat. Uječený Láďa Křížek a jeho Kreyson hledali Archu ztracenou, ale to asi bylo všechno, co bych k tomu mohl dodat – možná by v tomto případě platilo tolikrát řečené – Do jedné řeky nevstoupíš… Dánští Mercenary předčasně ukončili můj pobyt na prvním festivalu tohoto roku. Opět jsem, jak už u mě bývá zvykem, neviděl nedělní závěrečná vystoupení, ale alespoň jsem si nechal něco málo do zálohy, abych měl další důvod je tam, kde bude třeba King Diamond.

Díky všem, kteří mi pozvedli náladu v tomto nečase, Aničce, Mustafovi, klukům z Moravy (Hrtúňům), Lidi, Ječmínkovi (nebo Ječmeni???), Filosovi a Peťulce, Petrovovi a v neposlední řadě děvčatům od Skalimar stánečku.

Tak zase někdy na Metalu!

Martin